Občanské sdružení Tři

Hospic v Čerčanech je v provozu a je tu pro všechny, kdo ho potřebují.

Hospic Čerčany Kostel Nejsvětější Trojice

Co je to když se řekne KOMUNITNÍ DŮM

Po uvedení čerčanského hospice do provozu (v září 2008) byl prostor před hospicem oplocen a na drátěném pletivu podél silnice se objevila cedule s nápisem Komunitní dům.

Slovo „komunita“ je odvozeno od slova komuna = sdružení lidí se společným vlastnictvím. Latinský základ commune (obec, obecná věc) resp. communis (společný, obecný) nacházíme v mnoha dalších českých slovech (komunální, komunikace, komunismus). V současné době je slovo „komunitní“ spojeno s věcmi a hodnotami, které jsou společné větší skupině lidí, které dotčený předmět nějakým způsobem spojuje.

A jak je to tedy s komunitním domem v Čerčanech?

Realizace samostatného kostela se ukázala značně problematická. Farnost Poříčí nad Sázavou, kam Čerčany dle správního rozdělení pražské arcidiecéze spadají, disponují dvěma unikátními románskými kostely. Co však chybí, jsou prostory, které by nesloužily čistě bohoslužebným účelům, ale kde by se mohly setkávat menší skupinky lidí za různými účely. Samozřejmě, že podobu a využití objektu značně ovlivní návazný objekt hospice.

Projekt „kostela“ byl od samého počátku připravován s tím, že součástí stavby musejí být kromě vlastního bohoslužebného prostoru i další místnosti (sál, učebny), které by sloužily i jiným církvím než katolické (která byla původně vlastníkem pozemku a investorem), zejména pak širší veřejnosti. Veškeré prostory by byly samozřejmě přístupné pro personál a zejména pacienty hospice.

Proto v průběhu r. 2008 došlo k dohodě s Arcibiskupstvím pražským o postoupení smlouvy na realizaci stavby z katolické církve na občanské sdružení TŘI a zároveň s tím i o převodu pozemku pod kostelem. V té souvislosti se označení stavby jako „kostel“ změnilo na „komunitní dům“, což mnohem lépe vystihuje účel a předpokládané využití celého objektu.

Co by tedy měl tento „společný dům“ nabízet ?

V přízemí (na stejné úrovni s hospicem) je navržen vlastní kostel - bohoslužebný prostor s kapacitou pro 60 sedících osob a 10 pacientů na lůžku (pro ty je uvažováno se samostatným balkonem, který by jim zajistil určitou míru soukromí). Kromě zakristie a potřebného sociálního zázemí se zde nachází ještě kancelář a učebna.

Pro komunitní využití je plánován zejména suterén. Zde je navržen sál o půdorysných rozměrech 10x18 m, který pojme až 150 lidí. Je však zamýšlen spíše pro menší akce (20-50 osob), pro které v Čerčanech ani v okolí nejsou vhodné prostory a které se dosud konaly buď ve zbytečně velkém sále v kulturním domě nebo ve stísněných prostorách infocentra nebo stacionáře hospice. Na základě diskuze o možném využití tohoto sálu (resp. učebny v přízemí) se nabízejí tyto možnosti:

hudební programy: koncert pro menší okruh posluchačů (přehrávky ZUŠ apod.);
duchovní programy: modlitební setkání, duchovní formace, kurzy Alfa, biblické hodiny, příprava ke svátostem;
kulturní programy: besedy, promítání filmů, přednášky, představení výsledků činnosti žáků Základní školy a Základní umělecké školy z Čerčan, apod.;
sociálně zdravotní a vzdělávací programy (zejména ve vazbě na hospic): vzdělávací kursy a poradny pro veřejnost, pro příbuzné pacientů nebo zaměstnance hospice, vzdělávací akce pro odborníky (zejm. paliativní medicína a onkologie);
setkání u příležitosti rodinných výročí či slavností (křtiny, svatby, pohřby, životní výročí apod.).

Těmto potřebám je samozřejmě podřízeno technické řešení sálu i celého suterénu. Jeho provoz bude zcela samostatný, oddělený od přízemí, které je určeno především pro bohoslužby. Přístup bude ze strany silnice, suterénu je vybaven samostatným sociálním zázemí a malou kuchyňkou. S hospicem je propojen (stejně jako ostatní patra) přes spojovací stěnu na schodiště a výtah hospice. Ve vlastním sále je počítáno s jednoduchým podiem, možností zatemnění, rozvodem počítačové sítě a dalším vybavením nutným pro jeho víceúčelové využití.

V prvním patře komunitního domu je ve spojovací části navržen dvoupokojový byt (pro faráře nebo správce objektu), ve druhém patře dvě garsoniéry (pro dobrovolníky, stážisty příp. zaměstnance hospice nebo pro starší kněze, kteří by mohli i při případných zdravotních problémech pomáhat místnímu faráři službou v hospici i v kostele).

Součástí každého kostela bývá samozřejmě věž. Nejinak je tomu i v případě tohoto komunitního domu. Věž je navržena trochu netradičně jako trojboká – kostel by měl být zasvěcen Nejsvětější Trojici, symbolikou čísla 3 je ostatně poznamenáno celé sdružení. Na věži nesmějí chybět hodiny a zvon. Kromě toho pan architekt Michael Klang počítá s tím, že na vnější stěně věže by se mohly ve spolupráci se známým zvonařem panem Manouškem postupně zavěšovat menší zvonky, které by vytvořily zajímavou a atraktivní zvonkohru (zde ovšem narážíme na značný problém jejího financování).

Realizace komunitního domu nepůjde takovým tempem jako stavba hospice. Investiční prostředky na takovýto druh stavby se shánějí velice obtížně. Protože nepůjde o žádné komerční využití, je nutné hledat zdroje u organizací, které jsou ochotni investovat do staveb, které nepřinášejí žádný hmotný užitek, a přitom si tyto organizace uvědomují, že zamýšlení aktivity patří k základním životní potřebám naší společnosti.